Cizímu neštěstí se nesmějeme. Bereme si z něj poučení.

Deset způsobů, jak přijít o data a dostat se do neskutečného průšvihu

Nemusíme to rozebírat: když doopravdy přijdete o všechny soubory, tabulky, fotky, účetnictví, maily, pak jste v… nu, žádné slušné slovo nestačí. Často nestačí ani sprosté. O tom nikdo nepochybuje, jen si všichni myslíme, že se nám to nemůže stát. Může! A hned deseti způsoby.

1. Havárie disku, únava materiálu. Žádný disk nevydrží věčně a málokterý dá o selhání vědět předem. Disky odcházejí zničeho nic – před minutou všechno v pořádku, teď nefunkční. Pak záleží na tom, co se přesně stalo. Někdy lze data zachránit, zpravidla za velké peníze pečlivou prací specialistů. Někdy už nepomůže nic. Když spoléháte na disk jako na hlavní či dokonce jediné úložiště dat, hrajete ruskou ruletu.
2. Krádež zařízení. Nejlíp se kradou notebooky, stačí vteřina nepozornosti a taška s počítačem je fuč. Ale počítejte i s možností vloupání do kanceláře, kde zloději poberou vše, co přijde pod ruku. Pak může být úplně jedno, že data pečlivě zálohujete – seberou vám i počítač, kde jsou ty zálohy uloženy. Všechna vejce v jednom košíku, všechna data v jedné místnosti – nic z toho není dobrý nápad.
3. Živelní pohroma. Do kanceláře se vám nemusí podívat jen zloděj, ale taky oheň nebo voda. Být daleko od řeky nepomůže, když v patře nad vámi praskne trubka. Elektronická zařízení se vodou zničí spolehlivě a dokonale. A o požáru si nemusíme vyprávět vůbec nic.
4. Myslíte si, že už léta zálohujete, ale je to špatně nastavené a nikam se to nezapisuje. To je klasika, přátelé – úplně stejná situace, jako když sice pečli-vě „zamknete“, ale předtím omylem nedovřete dveře. Mylně nastavené zá-lohování je jedním z mnoha způsobů, jak si pořídit falešný pocit bezpečí. Což je daleko horší, než když o riziku víte.
5. Lidé dělají nečekané chyby. Rutinní operace, kterou člověk dělá každý den, se dá zkazit překvapivě snadno. Žádný software není dokonale zajištěný proti chybě obsluhy. Každý umožňuje „všechno smazat“ několika různými způsoby. Jednou tu smůlu mít budete. Vydáte chybný povel a pak už bude-te jen zděšeně zírat. Když nepracujete v jaderné elektrárně, nebude to celo-světová tragédie, ale vaše osobní? Klidně.
6. Někteří lidé jsou lumpové. Nebo jim na chvilku přeskočí. Ze zlého úmyslu nebo v pominutí smyslů napáchají ve vašemu systému katastrofální škody několika kliknutími myši. Není způsob, jak se proti takové situace stoprocentně zajistit. Neexistují systémy zcela odolné proti napadení zevnitř.
7. Žádný software není bezchybný. Žádný operační systém, databáze, žádné účetnictví. Kdykoli se může stát, že dojde k nějaké exotické chybě, která smaže disk, rozhází data, nahradí aktuální údaje historickými nebo provede ještě podivnější věc. A výrobce softwaru? Řekne, že mu je to upřímně líto. Možná, ale opravdu jen možná, byste z nějak vysoudili vrácení peněz, které jste mu zaplatili. Ale náhradu škody za ztrátu dat? Ani náhodou.
8. Dášu přejede autobus. No ano, tu nenahraditelnou Dášu, která jako jediná zná všechna hesla, ví, jak se jmenuje který soubor a kde je uložený, co je na které flashce (ne ve které flašce, to ví zas někdo jiný). Bez ní jsme ztraceni. Nic se nedá najít a nic nedává smysl. Každá organizace, každá firma má ně-jakou takovou Dášu. Dokud se jí nic nestane, je všechno v pořádku. A pak je najednou pozdě.
9. Nejde to načíst! Zálohujete, jak se má, kopie ukládáte na odděleném místě, nic vás nezaskočí. Poprvé po několika letech dojde k chybičce. Žádný pro-blém, máme přece zálohy dat! Zkusíte z nich poškozená data obnovit… a ono to nejde. Magnetický záznam stárne a poškozuje se. Mysleli jste na to včas? Zkusili jste si někdy obnovení dat jen tak cvičně, dokud to nebylo po-třeba? Inu, to jste asi měli.
10. Prostě na to kašlete a doufáte, že se nic nestane. Oproti všem předchozím přístupům má tenhle zásadní výhodu – ušetříte si práci a výsledek je zhruba stejný.

Ve skutečnosti je těch způsobů mnohem víc než deset. Který představuje největší riziko konkrétně pro vás, nad tím se můžete zamyslet sami. A nezapomeňte, že ni-kdo ještě nevymyslel jiné řešení tohoto rizika než správné zálohování – profesionální, správně nastavené, kontrolované a na odděleném místě. Havárie se ztrátou dat není nikdy příjemná, ale zálohování znamená rozdíl mezi nepříjemností a pohromou.

Nejšílenější datové historky

Co nejděsivějšího se může stát v oblasti ztráty dat? Jak se dají zlikvidovat roky práce mnoha lidí, když se spojí špatně nastavený systém a jedna omylem stisknutá klávesa? katastrofické historky jsou vždycky poutavé čtení – pokud se staly někomu jinému, ne nám. Přečtěte si třeba výběr Your Nightmare Data Loss Stories nebo rovnou Five Worst Data Loss Disasters of All Time. Podobné věci se dějí dnes a denně. Držíme vám palce, ať si o nich vždy jen čtete.

Nejhorší je přijít o heslo k mailu

Víte, co je úplně největší průšvih v digitálním světě? Když někdo získá přístup k vašemu mailu. A víte proč? Ne kvůli tomu, že si může přečíst všechnu vaši korespondenci. To je sice samo o sobě dost špatné, ale máme tu další věci. Mail totiž slouží jako univerzální ověřovací mechanismus. Co uděláte, když zapomenete heslo k Facebooku, účtu Google, Drobpoxu a milionu dalších služeb? Vyplníte svou mailovou adresu, odkliknete tlačítko „Zapomenuté heslo“ a za chvíli vám přijde odkaz, kde si nastavíte heslo znovu. Jednoduché, praktické, pohodlné… ale může to udělat kdokoli, kdo se umí do vašeho mailu podívat. To znamená, že vás během pár minut dokáže odříznout od všech dalších webových služeb které používáte. Od fotek, souborů, účtů v sociálních sítích. Od všeho. Od vašich dat a vaší identity, se kterou si může nadále dělat, co chce. Třeba nevratně smazat. Nebo začít využívat svým jménem. A nic s tím neuděláte! Obrana neexistuje, protože z hlediska provozovatelů služeb to celé vypadá jako naprosto legitimní akce. Je to ten nejprimitivnější a zároveň nejúčinnější „hackerský“ útok, jaký si lze představit. Stačí jedna chyba: prozradit své mailové heslo. A už v tom lítáte. Americký novinář Mat Honan, který se obětí takového útoku stal (a vůbec mu nepomohlo, že se specializuje na počítačové technologie a rozumí jim velmi dobře), to velmi sugestivně popsal. Čtení pro otrlé. Co s tím? Dávat pozor. Heslo občas změnit. A s cennými daty spoléhat jen na služby, které mají bezpečnější ověřovací mechanismy.

Vyděrači vypnuli nemocnici

Loni došlo v Kalifornii k datovému útoku, který sice dopadl vcelku dobře, ale je velmi poučný. Neznámi útočníci napadli nemocniční síť pomocí ransomware, zablokovali její provoz a požadovali 3,4 milionu dolarů výkupného. Skončilo to skoro komicky – požadovanou částku se podařilo usmlouvat na sedmnáct tisíc. Jenže nemocnice byla týden bez počítačů a tedy bezmála mimo provoz. Co dnes v jakékoli instituci naplánujete, uděláte a zaúčtujete bez počítačů? Jak si lékaři přečtou chorobopisy, jak vystaví recepty… ale je to ještě daleko horší, protože lékařské přístroje jako třeba CT jsou počítačem přímo řízeny a bez něj jednoduše nefungují. Jak byste zvládli jeden den bez počítačů a dat ve vaší firmě? Můžete si to třeba vyzkoušet jako havarijní cvičení.

Korea útočí, Británie se hroutí

Britská NHS (National Health Service) zaměstnává přes 1,5 milionu lidí a sdružuje všechny služby veřejného zdravotnictví ve Spojeném království. Tato gigantická (a těžkopádná organizace) byla v květnu 2017 blízko úplnému kolapsu počítačových systémů v důsledku virového útoku. Hlavní důvod – zastaralé počítače, jejich nedbalá správa a do toho nový typ napadení. Prý za ním stáli hackeři ze Severní Koreje, což je ale celkem jedno – příště to může být jakýkoli jiný útočník. Držet s lumpy krok a nedopustit, aby měli převahu, to je úkol pro specialisty. Rozumná bezpečnostní opatření si však musí každý zavést sám. Na první místě mezi nimi je bezpečné zálohování dat.

Velký pozor na mladé zaměstnance

Jsou chytří, s počítači to dovedou odmalička, znají různé triky. A nezatěžují se loajalitou k ničemu kromě vlastních rozmarů. Takhle tvrdě vidí „mileniály“, tedy generaci narozenou mezi lety 1980 až 2000, americký publicista a psycholog Malcolm Harris. Dokládá to na příkladu mladé ženy s výstředním jménem Reality Winner, která nedávno odcizila a publikovala citlivé dokumenty FBI, čímž se zařadila po bok Edwarda Snowdena. (Ne ve všech ohledech – Snowden utekl do Ruska, Winnerovou téměř okamžitě zatkli.) Harris to přičítá výchově, specifickým společenským podmínkám a technologiím. Dá se s tím ale něco dělat? Podle něj ne. Bez mileniálů se zaměstnavatelé neobejdou, věřit jim ale bezvýhradně nemohou. Loajalita se stává zastaralým pojmem.